Ohlédnutí za CIAF 2009

Nejnovější články

Ohlédnutí za CIAF 2009

Letošní CIAF 2009 skončil a já se z této akce vrátil opět plný dojmů. Co vůbec bylo letos na letišti v Hradci Králové k vidění, se můžete dočíst právě zde.

Zpočátku mě mile překvapilo počasí - ráno převládalo polojasno a nezdálo se, že by mělo pršet, což se nakonec celkem vydařilo. Bohužel, tím má příjemná překvapení byla zřejmě z valné většiny vyčerpána.

Možná mi trochu chybí nějaká kontinuita CIAFů, protože jsem posledních několik akcí, které se konaly na letišti v Brně, neviděl. Nicméně v porovnání s předešlými CIAFy, které jsem zažil na vlastní kůži, jsem byl značně zklamaný. Hned za bránou mi nikdo nenabídl program ani jiné propagační materiály, což je nyní asi přílišný luxus, na který jsem z dřívějška zvyklý. Nakonec vůbec nikde jinde jsem neviděl, že by takovéto materiály byly k mání. Škoda, která umocnila mé zklamání z leteckého programu, které se mělo dostavit o něco později.

Po příchodu jsem se ocitl u stojánky s prvními letadly, k nimž jsem s radostí zamířil. Těšil jsem se na spoustu letounů, která tu bývala k vidění. Už jsem se v mysli viděl u ohromného C-130 Hercules, stejně jako u letounů F-15, F-16 a Panavia Tornado, které jsem považoval za klasiku CIAFu; stejně tak jsem doufal, že spatřím letadla, jako jsou A-10 Thunderbolt II či F/A-18 Hornet, které se tu čas od času ukáží. A téměř jsem nedýchal nedočkavostí nad dalšími překvapeními, která mě tu mohou potkat. Bohužel, zde jsem narazil na pouhé čtyři letouny.

Na stojánce byly vedle sebe seřazeny vrtulník Mi-35, transportní An-26 v barvách desetiletého výročí NATO, L-410 Turbolet a Mi-17. V tuhle chvíli mi ale ještě nedocházelo, jak málo letadel tu v porovnání s předchozími ročníky je. Nadšeně jsem, po hodné chvíli fotografování, zamířil k dalším letounům.

Cestou jsem narazil na dvoumístný Jas-29 Gripen se stánkem s propagačními materiály. Využil jsem příležitosti prohlédnout a nafotit letoun ze všech stran a když jsem se bohatě nabažil, posbíral jsem trochu prapagačních materiálů a pokračoval dál pln očekávání, které se bohužel nemělo naplnit.

Další zastavení proběhlo u dvojice letounů L-159 ALCA. Přestože nyní jsem se nemohl přes pásky dostat až k letounům, prohlédl jsem si lačným okem letouny i s ukázkou různé výzbroje, pořídil jsem alespoň pár fotografií a pokračoval dál.

Konečně jsem dorazil k mé oblíbené stojánce - dlouhá pojížděcí dráha, na níž se rok co rok těsnalo určitě přes tucet nejrůznějších strojů. Černý letoun BAe Hawk, který mě přivítal, mi přišel jako příjemná změna. Sice tu nebyl poprvé, ale prodlužoval mé napětí, jaké velké věci uvidím, až se přesunu dál. Následovaly dva britské šedé stroje Tornado - bohužel oba stroje ve stejných barvách, které se lišily snad jen různými čísly. Za nimi následovalo další Tornado, pro změnu německé a alespoň trochu barevně výraznější - opět pár fotografií přes pásku a jdu dál, sem se ještě vrátím.

Další na stojánce byl k vidění český L-39 Albatros, který jsem zastihl ještě částečně odkrytý. Stroj nesl klasické zbarvení, jen směrovka slavnostně zářila malbou, připomínající 40 let od prvního letu tohoto stroje.

Pokračuji dále ke francouzskému dvoumístnému Mirage 2000 a českému W-3A Sokol. Bohužel, za trojicí letounů Harrier k mému velkému překvapení již následuje páska ukončující veškeré expozice - toť vše, víc toho tu není.

Z druhé strany sice ještě stálo několik vojenských vozidel, nicméně snad kromě houfnice Dana, kterou jsem zde viděl poprvé a k níž mám trochu nostalgické vzpomínky, mě tato část příliš neoslovila.

Z dálky jsem ještě stihl nafotit obří letoun včasné výstrahy E-3A AWACS a tankovací KC-135 - snad jediná zahraniční klasika, která zde nechyběla. Nicméně po ránu, kdy jsem kolem procházel, nebyl přístup k letounům možný a o možnosti nahlédnout dovnitř jsem nikde nenašel jediné zmínky až do svého návratu domů.

S takto podlomeným míněním o letošním CIAFu jsem se vydal poohlédnout po vhodném místu, odkud bych mohl fotografovat letecké přehlídky. Od blízkosti dráhy mě odradila řada letounů, rozmístěných mezi diváky a dráhou, přes něž byl výhled na pojížděcí dráhu značně zastíněný. Vydal jsem se tedy na úl, odkud bylo přes tuto nepříjemnou clonu celkem dobře vidět a vyčkal jsem začátku, který byl ohlášen na jedenáctou hodinu.

Před tím ale na letišti přistály dva vrtulníky s někým z politické reprezentace (přestože jejich jména byla několikrát zopakována, kvalitu CIAFu příliš nepozvedlo). Konečně došlo na zahovací průlet vrtulníků Mi-17, Mi-24 a proudových letounů L-39 a Jas-39 Gripen.

Opět následoval výčet sponzorů, tu a tam přerušený řevem proudových motorů letadel, která se připravovala ke svým vysoupením. Čas plynul, tlampače informovaly o sedmdesáti letounech, které během dne uvidíme, a o spoustě dalších více či méně zajímavých faktech. Do konce první hodiny letecké přehlídky se na nebi stihl ukázat ještě záchranářský W-3A Sokol s ukázkou záchranných operací a Jak-18, který předvedl pár průletů.

Náznakem zlepšení bylo pro mě vystoupení stíhačky F-16, nicméně i tomu předcházela dlouhá pauza, během níž se vůbec nic nedělo. Znovu se na scéně objevil Mi-24, předvádějící útok proti pozemním cílům, doprovázený pyrotechnickými efekty. Opět celkem povedené představení, bohužel bez jakéhokoli gradování a vzhledem k dlouhým odmlkám mezi jednotlivými čísly opět jen poutavý střípek mezi nezáživnými pauzami.

Překvapivě zajímavé mi přišlo předvádění čtyřmístného dvoumotorového letounu P2006J, u něhož mi kupodivu ani moc nevadilo, že v podstatě nejde o nic než jeho propagaci.

Došlo i na předvádění skupinové akrobacie - předvedla se jak polská skupina Bialo-Czerwone Iskry a Breitling Jet Team na L-39 Albatros. Obě skupiny předváděly své mistrovství v těsných formacích, při nichž mezi letouny zřídka bývá více než deset metrů, což vyžaduje nepředstavitelné umění.

Nad letištěm se měla ještě předvést ve své premiéře Evropská stíhačka Eurofighter 2000 Typhoon, která v sobotním programu byla avizována na patnáctou hodinu. Později byla její účast ohlášena na 15:20.

Přestože se tempo leteckých ukázek zvýšilo z původní hrůzné bilance tři ukázky za 50 minut, stěží jsem dokázal překousnout pomalé tempo, v němž jeden letoun přistane a teprve po dlouhé době se na dráze objeví pojíždějící letoun následující ukázky.

S takto podlomenou důvěrou ve spád, kterou dostatečně podpokala chabá účast letounů na stojánkách, jsem pomalu zamířil z letiště v naději, že příští rok bude o něco lepší, dynamičtější - takový, jako před lety, kdy člověk nevěděl, kam se dívat dříve, protože po nebi neustále létaly ty nejúžasnější stroje, zatímco na zemi se přímo před zraky diváků ve vzdálenosti deseti metrů připravoval další, neméně úžasný letoun, který se na startu objevil jen krátký okamžik poté, co se předešlé letadlo dotklo země.